Rojení včel je přirozené rozmnožování včel. Když včely vycítí málo prostoru a matka nemá kam klást, vznikne ve včelstvu tzv. rojová nálada. Rojová nálada může vzniknout při nepoměru mezi zavíčkovaným a otevřeným plodem. K rojení mají sklon také včely pocházející z rojů.

Včely začnou stavět kolem běžné dělničí buňky matečníky, kde larvy krmí mateří kašičkou. pak se z ní vylíhne nová matka. Než k tomu dojde, přestanou se včely starat o původní matku. Ta přestane klást, stává se lehkou a může létat. Včely nestaví nové buňky, omezí přínos pylu a nektaru a jen tak polehávají. Jakmile je zavíčkován první matečník, vylétá stará matka z úlu v doprovodu velkého množství včel. Protože je větší než ostastní včely, neletí příliš daleko, ale sedne si někde na vtěv, kde jí podle pachu najde část včel z úlu a obsednou ji. Tak vzniká rojový hrozen včel. Některé včely poletují okolo. Následně může vyletět další roj s mladou matkou.

Než včely opustí úl, pořádně se na cestu posilní medem. Protože jsou dobře najedené a nemají žádný domov ani larvy a kukly, které by bránily, neútočí a nedávají žihalda. Přesto může být vyplašený roj nebepečný. Nezkušený a alergický člověk by se měl roji raději vyhnout.

Usazený roj čeká na místě i několik dní, než včely pátračky objeví vhodné bydlení, například vykotalný starý strom. Nechyne-li volný roj včelař, včely za pár hodin nebo několik dní samy odletí.

Roj usazený na místě delší dobu, kdy už včely staví plásty (divočinu), do kterých nosí nektar a matka klade, se už stává nebezpečným. V případě ohrožení mohou včely zaútočit. 

Rojení bývalo kdysi zcela běžné a dokonce vítané. Dnes je situace trochu jiná, díky šlechtění se včely rojí méně a navíc je to pro včelaře nežádoucí, i když tomu nelze někdy zabránit. Vyrojením přicházá včelař o medné výnosy a ztrácí tak med, mnohdy i včelstvo.